Dovolil bych si předně vyjádřit dík Ing. Tomáši Havlovi za to, že se ve svém článku věnoval tak ošemetnému (co možná nejkorektněji řečeno; já bych osobně spíše preferoval termín „nehoráznému“, pokud uvážím, do jaké pozice toto ustanovení staví všechny plátce daně) tématu jako ručení odběratele dle § 109 ZDPH.
Dovoluji si jen velmi krátké noticky do diskuse:
1) Myslím, že se shodneme na tom, že otázka, koho tíží důkazní břemeno (a s tím související otázka ochrany dobré víry) je zřejmě klíčová. Můj názor je ten, že ačkoli mezi důvodovou zprávou (kterou také ve svém článku zmiňujete) a mezi aktuálními informacemi MF (např. na cds.mfcr.cz) je ohledně důkazního břemena zřejmý rozpor, tak již ze samotné právní doktríny (affirmanti incumbit probatio -kdo tvrdí, dokazuje) by mělo být zřejmé, že pokud to bude správce daně, který bude ve své ručitelské výzvě muset tvrdit, že se naplnili podmínky dle § 109 ZDPH, pak je to také on (správce daně), kdo musí toto tvrzení prokázat. Zde jsme tedy ohledně závěrů ve shodě, pouze jsem si dovolil doplnění ohledně zdůvodnění, které bych neviděl jenom v důvodové zprávě (i pro svojí zřejmou chatrnost).
2) Ve svém textu Ing. Tomáš Havel uvádí: „Pro úspěšnost odvolání bude třeba, aby odběratel měl k dispozici důkazní prostředky, že jednal v dobré víře a tedy o případném podvodném jednání dodavatele nevěděl a ani vědět nemohl. Za tímto účelem bude vhodné, aby odběratel měl k dispozici např. prohlášení dodavatele ve smlouvě, že se dodavatel nenachází ani v jedné ze situací uvedené v § 109 ZDPH a že pokud by se do ní dostal, tak je povinen tuto skutečnost odběrateli neprodleně oznámit, a dále že je povinen odběrateli nahradit veškerou škodu vzniklou v důsledku aplikace institutu ručení ze strany správce daně.“
Jakkoli chápu racionalitu takového způsobu obrany, dovoluji si tvrdit, že až „tak nízko“ bychom se my, plátci DPH, neměli nechat dotlačit. Vždyť to by znamenalo téměř u všech přijatých plnění takováto další prohlášení zajišťovat, což by přinášelo další administrativní nároky pro podnikatele, nehledě pak už na to, jak asi to bude působit na dodavatelské vztahy.
Samozřejmě, spoléhat se ochranu dobré víry je jistě velmi racionální cesta, ale pro to by nám mělo postačit to, co autor uvádí dále „…odběratel být schopen prokázat, že si provedl standardní obchodní ověření důvěryhodnosti dodavatele prostřednictvím veřejně dostupných zdrojů“.
Měli bychom přitom trvat na tom (viz výše), že důkazní břemeno stran prokázání naplnění podmínek § 109 ZDPH (tedy například prokázání zlé víry či existence i jen nevědomé nedbalosti, tedy že odběratel věděl nebo vědět měl či mohl) leží na správci daně.
Navíc je potřeba si uvědomit obecně v právní doktríně přijímanou existenci negativní teorie důkazní, dle které není možno prokazovat neexistenci nějaké skutečnosti, tedy například prokazování neexistence skutečností svědčící o tom, že jsme věděli či mohli vědět (naopak: tato negativní teorie důkazní učí, že se pak břemeno důkazní přenáší na druhou stranu (zde FÚ), která je pak povinna prokázat onu pozitivní skutečnost, tedy že zde existují skutečnosti svědčící o tom, že jsme věděli či mohli vědět).
Samozřejmě, je mi jasné, že je to téma na velkou diskusi a že zde hraje významnou roli i judikatura ESD, jen jsem si dovolil jen krátce vyjádřit můj názor, a tím mimo jiné i pro autora pozitivně dosvědčit, že někdo ten článek také četl …:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat