Milton Friedman: There's No Such Thing as a Free Lunch

Změna blogu na http://landgrafroman.wordpress.com/

Dovoluji si informovat, že další pokračování aktivit tohoto blogu bylo přeneseno na adresu: http://landgrafroman.wordpress.com/
Děkuji.

Zneužití nároku na odpočet DPH – rozsudek ESD 27.10.2011 věc C-504/10 Tanoarch

Zneužití práva na odpočet DPH musí prokázat vnitrostátní soud, a to za pomoci analýzy skutkových zjištění za použití pravidel stanovených konstantní judikaturou ESD.

Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy,

• pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení,
• jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také
• pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny
• viz PreussenElektra, C‑379/98 bod 39, Canal Satélite Digital, C‑390/99 bod 19 a Adolf Truley, C‑373/00 bod 22

Otázka národního soudu: Může se plátce domáhat odpočtu DPH ze služby spočívající v převodu spolumajitelského podílu přiznávajícího právo k vynálezu (vlastněno více osobami, mezi nimi i jeho převodcem a nabyvatelem)

Odpověď ESD:

1. cílem úpravy odpočtů stanovené směrnicí je zcela zbavit podnikatele zátěže DPH, která je splatná nebo byla uhrazena v rámci všech jeho hospodářských činností. Společný systém DPH se tak snaží zaručit dokonalou neutralitu, pokud jde o daňovou zátěž všech hospodářských činností bez ohledu na jejich cíle nebo výsledky, za podmínky, že uvedené činnosti v zásadě samy rovněž podléhají DPH
2. Nárok na odpočet jakožto nedílná součást mechanismu DPH tedy představuje základní zásadu vlastní společnému systému DPH a nemůže být v zásadě omezen
3. Pojmy „dodání zboží“ a „poskytování služeb“ mají všechny objektivní povahu a použijí se bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění
4. Převod spolumajitelského podílu na vynálezu, navzdory skutečnosti, že tomuto vynálezu nebyl udělen patent, tak v zásadě může být ekonomickou činností podléhající DPH
5. osoba povinná k dani se v zásadě může domáhat nároku na odpočet DPH odvedené nebo splatné na vstupu za poskytnutí služby za úplatu, pokud použitelné vnitrostátní právo umožňuje převod spolumajitelského podílu na právu k vynálezu

Otázka národního soudu: Může být z důvodu několika zvláštních okolností prokázánaexistence zneužití nároku na odpočet DPH zaplacené na vstupu?

Odpověď ESD:

1. boj proti podvodu, daňovému úniku a případným zneužitím je cílem uznaným a podporovaným směrnicí (viz rozsudky Halifax, Gemeente Leusden a Holin Grope)
2. zásada zákazu zneužití práva tak vede k zákazu čistě vykonstruovaných operací, zbavených hospodářské podstaty, které se uskutečňují pouze za účelem získaní daňového zvýhodnění (viz rozsudek C-162/07 Ampliscientifica a Amplifin)
3. zjištění zneužití v oblasti DPH zaprvé vyžaduje, aby výsledkem dotčených plnění i přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními, a zadruhéze všech objektivních okolností vyplývá, že se hlavní účel dotčených plnění omezuje na získání tohoto daňového zvýhodnění.
4. ESD konstatuje, že je potřeb blíže se v dané věci zaměřit na tyto skutkové okolnosti daného případu: dotčenému vynálezu dosud nebyl udělen patent, že právo související s uvedeným vynálezem je vlastněno několika osobami, z nichž většina má sídlo na stejné adrese a je zastoupena stejnou fyzickou osobu, že DPH splatná na vstupu nebyla odvedena a že společnost, která převedla spolumajitelský podíl, byla zrušena bez likvidace
5. ESD konstatuje, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s ohledem na všechny skutkové okolnosti prokázal existenci či neexistenci zneužití práva, pokud jde o nárok na odpočet DPH zaplacené na vstupu

Účetnictví jako důkaz ve sporu se správcem daně!

O účetnictví, zejména pak o jeho významu, si my podnikatelé můžeme myslet a také skutečně myslíme leccos. Samozřejmě, ti poučenější z nás nám jistě řeknou, že to je přece dokonalá informační soustava sloužící k informaci o situaci daného podniku, ale ti více prakticky orientovaní a zejména pak menší podnikatelé budou ze svého úzce pragmatického úhlu pohledu v podstatě správně namítat, že je to pro ně „úplně k ničemu“ a že to je jen zbytečná práce a ztráta drahocenného času.

Do této debaty ovšem je možno přinést ještě jeden argument: Účetnictví je kvalitním, a judikaturou uznaným důkazním prostředkem sloužící k prokázání tvrzení podnikatele, zejména pak tvrzení uvedených v daňových přiznáních.

V tomto krátkém příspěvku se nechci pouštět do dlouhých teoretických úvah a rozborů judikatury, ale dovolím alespoň v krátkosti uvést ty nejzákladnější judikaturní prameny.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně (dále jen NSS) ze dne 30. 1. 2008 čj. 2 Afs 24/2007-119 (věc EURO PRIM s.r.o.), uveřejněného v oficiální sbírce pod č. 1572/2008 Sb. NSS, je možno například číst: „Daňový subjekt je povinen na základě příslušných zákonných ustanovení vést účetnictví (§ 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, dále jen „zákon o účetnictví“) či jiné povinné záznamy či evidence (viz zejm. § 100 zákona o DPH). (…) Smyslem a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo je vede, i oprávněné třetí osobě (ve věcech daní tedy správci daně), věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu [viz § 7 zákona o účetnictví a shora již zmíněný § 31 odst. 8 písm. c) d. ř.], kterým je - zjednodušeně řečeno - hospodaření daňového subjektu. (…) Z hlediska metod zaznamenávání se u účetnictví jedná o standardizovaný, formalizovaný a značně detailní přehled o hospodaření, který by, je-li veden předepsaným způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený obraz. (…) Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§ 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné.

Je možno též citovat z rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2008 čj. 9 Afs 30/2008-86 (zdroj: www.nssoud.cz): „ Pravidlo, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky. (…)Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§ 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající ze zákona. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví.

Je vhodné poukázat i na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002 takto: „Vyhověl-li stěžovatel výzvě předložením účetních dokladů, splnil svou zákonnou povinnost, a tak bylo na správci daně, aby stěžovateli jeho nárok na nadměrný odpočet uznal nebo aby ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. prokázal, že předložené doklady jsou nevěrohodné či nesprávné, tedy že neodpovídají skutečnému stavu věci (tím se skutečně, jak uvádí stěžovatel, důkazní "břemeno" přesunulo na správce daně).“ Jinými slovy řečeno, ústavní soud zastává názor, že požaduje-li FÚ po daňovém subjektu prokázání určité skutečnosti, načež ten tuto skutečnost prokáže předložením účetnictví či jiných povinných evidencí či záznamů, přesouvá se důkazní břemeno na správce daně.“

Co to všechno znamená (nebo spíše by mělo znamenat) pro praxi?

1.      Podnikatelé by si měli být vědomi toho, že jednou z pro ně velmi podstatných užitných vlastností účetnictví je jeho schopnost být důkazním prostředkem použitelným při daňových kontrolách, postupech k odstranění pochybností (vytýkacích řízeních) a jiných podobných postupech a řízeních vedených finančním úřadem

2.      V praxi by to tedy mělo znamenat to, že pokud finanční úřad například zahájí daňovou kontrolu, a podnikatel v rámci této kontroly (obvykle již v jejím počátečním období) finančnímu úřadu předloží své účetnictví, měl by si tento podnikatel být vědom toho, že tímto předložením účetnictví plní nejen svojí povinnost podmíněnou stavem daňové kontroly, ale že též (a snad především) předložil důkazní prostředek (plní svojí důkazní povinnost), kterým je právě toto účetnictví

3.      Pokud by následně správce daně požadoval cokoli dalšího prokazovat (a že se tak zejména v daňových kontrolách děje spíše pravidelně!), měli bychom si být vědomi toho, že správce daně může legálně požadovat další (tj. po předchozím předložení účetnictví) prokazování (tj. předkládání či označování dalších důkazních prostředků) pouze a jen tehdy, pokud předtím unesl svoje důkazní břemeno, tedy pokud předtím správce daně prokázal, že o souladu předloženého účetnictví se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným.

4.      Jinými slovy řečeno, je potřeba (či lépe: podnikatel má právo) trvat na tom, že je nezákonným postupem, pokud poté, co podnikatel předloží své účetnictví, správce daně požaduje prokazovat soulad účetnictví se skutečností, aniž by předtím správce daně prokázal důvodnost svých pochyb o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti účetnictví.

Závěrem pro názornost si dovolím jen volně naskicovat scénář, který je v praxi často k vidění, ale který je ve světle výše uvedené (dnes již spíše konstantní) judikatury nezákonný:

a)      Finanční úřad zahájí daňovou kontrolu úvodním jednáním, ze kterého se pořídí v souladu se zákonem protokol

b)      Již na tomto úvodním jednání finanční úřad vyzve podnikatele mj. k předložení kompletního účetnictví

c)      Podnikatel skutečně již po několika dnech finančnímu úřadu předloží své kompletní účetnictví (obvykle ve formě různých listinných sestav a účetních dokladů v šanonech)

d)      Následně, obvykle až po několika týdnech, finanční úřad zašle podnikateli výzvu, ve které ho vyzývá k prokázání různých skutečností (například že se přijatá služba skutečně uskutečnila), aniž by se ovšem finanční úřad zabýval otázkou unesení svého důkazního břemene, totiž k prokázání svých vážných a důvodných pochyb o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti nebo nesprávnosti právě toho kterého účetního případu.

Proti této nesprávnosti, uvedené výše v bodě d), je možné se bránit podáním stížnosti dle § 261 daňového řádu, ve které si podnikatelé mohou stěžovat právě na tento nesprávný postup správce daně. Pokud chceme, aby se činnost finančních úřadů ve vztahu k podnikatelům řekněme kultivovala, pak si dovoluji považovat podávání těchto stížností za svého druhu „morální povinnost.“

Vždyť bez toho, že státní správa bude cítit tento reálný a právně konkrétní tlak na dodržování zákona, nemá státní správa žádnou potřebu zákon dodržovat.

Pro skutečný boj s korupcí je potřeba razantně snížit míru přerozdělování majetku státem

Přátelé, věc je samozřejmě vždy ještě o něco složitější, než se zdá na první pohled. A jenom naštvanost nebo alespoň chuť něco změnit nic neřeší (i když, bohužel, i té se v této zemi příliš nedostává). Je třeba se seriozně bavit o tom, kde jsou skutečné příčiny a jaké z toho jsou skutečné cesty ven. Ve vztahu k tolik zvláště pak v poslední době diskutované korupci je po mém soudu jediné zcela zásadní a klíčové řešení: Přes státní úřady musí protékat tak málo peněz, aby zde nebylo co ukrást, protože jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere ...

Proto jako skutečné řešení vidím výrazné snížení daní a s tím související i stejně výrazné (či spíše ještě výraznější) snížení všech plateb (výdajů) státu (aby v důsledku státní rozpočet byl alespoň mírně přebytkový).

Vezměme si třeba příklad zastupitelstev: Na malých obcích, kde je to spíše jen o práci a o velmi malých penězích (myslím tím výši rozpočtu takové obce), je často obtížné vůbec někoho uprosit, aby to "starostování" vzal, zatímco ve velkých statutárních městech, které mají roční rozpočty v desítkách miliónů, tam se žene každý, protože cítí kořist v podobě různých "drobtů" z tohoto velkého koláče. No a na státních úřadech, tak tam je to ještě o řády vyšší.

Je iluzí, a život v časech před rokem 1989 mne o tom zcela nezvratně a empiricky přesvědčil, si myslet, že někdo kdo spravuje nebo rozdává majetek, který mu nepatří, se bude k tomuto majetku chovat jako vlastník, a bude zohledňovat potřeby tohoto majetku a zájmy společnosti nad zájmy vlastní. Samozřejmě, jsou jistě i ve státní správě tací, kteří mají silný morální kredit a dokáží odolat tomuto pokušení, ale ruku na srdce, přesněji řečeno zeptejme se sociologů, je jich většina? Nebo tvoří alespoň dostatečně vlivnou skupinu? Myslím, že je bohužel přirozeným řádem věcí, že je jich vždy menšina.

Ruml: Vláda na boj s korupcí nestačí, tlak musí přijít od lidí :: Domácí :: ČT24

Vytýkací řízení - zásahová, nečinnostní či žaloba proti rozhodnutí?

Z rozsudku Nejvyšší správní soudu (NSS)  ze dne 16.11.2010, čj. 9 Aps 5/2010-81 (uveřejněn pod č. 2261/2011 Sb. NSS; věc Gladius International s.r.o.) vyplývají tyto závěry:

1. Proti nezákonnému zahájení vytýkacího řízení (pozn.: dnes "postup k odstranění pochybností") je prostředkem ochrany žaloba dle § 65 SŘS podaná proti konečnému rozhodnutí ve věci vyměření, a nikoli žaloba na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 SŘS
2. Prostředkem právní ochrany proti účelově prodlužovanému vytýkacímu řízení je žaloba nečinnostní dle § 79 SŘ

Ze zdůvodnění můžeme například číst:

• řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je subsidiární formou soudní ochrany ve správním soudnictví, která pokrýváširokou škálu tzv. faktických zásahů a která nastupuje jen v případě, že jiná právní možnost ochrany chybí
• Daňová kontrola a vytýkací řízení mají bezesporu řadu společných jmenovatelů a oba instituty lze označit za komplexní kontrolní postupy uplatňované při správě daní. To však automaticky neznamená, že lze těmto institutům přisuzovat stejný charakter i z hlediska případné procesní obrany daňového subjektu.
• Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že institut vytýkacího řízení je nástrojem k vyjasnění, upřesnění či případné korekci údajů uvedených v daňovém přiznání a hlášení předtím, než bude přistoupeno k vyměření daně či k jejímu doměření na základě dodatečného daňového přiznání
• Správce daně je po ukončeném vytýkacím řízení vždy povinen vydat platební výměr, a to i když dospěje k závěru, že veškeré údaje uvedené daňovým subjektem v daňovém přiznání jsou správné, pravdivé, průkazné či úplné
• Z výše uvedeného je nepochybné, že vytýkací řízení může být zahájeno až po předložení příslušného přiznání k dani, a to pouze na základě konkrétních pochybností o údajích v něm uvedených, a na rozdíl od daňové kontroly končí vždy vydáním rozhodnutí
• Skutečnost, že vytýkací řízení nemůže představovat nezákonný zásah ve svém celku, proto pochopitelně nevylučuje, že by v jeho průběhu nemohlo dojít k takovému faktickému úkonu ze strany pracovníka správce daně, proti kterému by se s ohledem na jeho charakter bylo možné bránit žalobou dle ustanovení § 82 s. ř. s., tj. před samotným vydáním rozhodnutí o vyměření daně
  
• Namítal-li stěžovatel, že správce daně vede vytýkací řízení bez právního podkladu, kdy podle jeho názoru docházelo ze strany správce daně k nedůvodnému oddalování vyměření daně, měl se namísto ochrany před nezákonným zásahem domáhat ochrany nečinnostní žalobou dle ustanovení § 79 s. ř. s. (i faktické provádění úkonů, jež však nemají žádný právní podklad a jsou uskutečňovány s cílem oddálit moment vydání meritorního rozhodnutí, mohou být považovány za nečinnost správního orgánu).

Také jste při podání dubnového přiznání k DPH půjčili státu?

Zdálo by se nepochybné, že fakticky jediným zdrojem úvěrového financování státního rozpočtu jsou státní dluhopisy. Český stát ovšem přišel s „geniálním“ řešením: změnou zákona o DPH. Odpočet DPH lze totiž od 1.4.2011 uplatnit až tehdy, když máme v držení daňový doklad od dodavatele. To prakticky znamená, že zatímco dodavatel odvede DPH státu již ke dni uskutečnění plnění (tedy například již za duben), tak jeho odběratel získá od státu DPH až tehdy, kdy obdrží daňový doklad, což v častých případech bude až v dalším měsíci (tedy například za květen) – stát tedy takto tímto způsobem získá bezúročný a zákonem vynutitelný úvěr od podnikatelů na dobu minimálně jednoho měsíce (u čtvrtletních plátců DPH dokonce jednoho čtvrtletí).

Novelou zákona o dani z přidané hodnoty č. 47/2011 Sb. došlo z účinností od 1.4.2011 ke změně ustanovení § 73 tohoto zákona, v jejímž důsledku platí, že podmínkou pro uplatnění odpočtu DPH se nově stalo i mít v držení daňový doklad vystavený dodavatelem. Jinými slovy řečeno: Až v tom zdaňovacím období (měsíci nebo čtvrtletí), ve kterém odběrateli (objednateli, kupujícímu) skutečně dojde od dodavatele (prodávajícího) daňový doklad, tak až v něm si může tento odběratel uplatnit nárok na odpočet DPH, a to bez ohledu na skutečnost, že toto zdanitelné plnění se uskutečnilo již v měsíci nebo čtvrtletí) předcházejícím. K tomu je potřeba si uvědomit, že dle § 26 zákona o DPH platilo a stále platí, že dodavatel je povinen daňový doklad vystavit ve lhůtě do 15 dní od uskutečnění zdanitelného plnění (či přijetí zálohy).

Je tedy zcela v souladu se zákonem, pokud dodavatel, který uskuteční zdanitelné plnění například ke dni 20.4.2011, vystaví na toto plnění daňový doklad až dne 5.5.2011 (tedy 15. den po uskutečnění plnění). V takovém případě dodavatel přizná a odvede DPH na výstupu ve svém přiznání za duben, zatímco odběratel uplatní odpočet DPH ze stejného plnění až v přiznání za květen (protože zcela nepochybně nemohl daňový doklad obdržet již v měsíci dubnu, když tento doklad byl vystaven až v květnu). Dlužno poznamenat, že až do předmětné novely účinné od 1.4.2011 by si takový odběratel uplatnil odpočet DPH již za měsíc duben, protože byl rozhodující pouze údaj o datu zdanitelného plnění a nikoli datum, kdy obdržel doklad.

Stejné důsledky bude i mít případ, kdy sice dodavatel vystaví daňový doklad již v dubnu, konkrétně třeba dne 29.4.2011, ale tento doklad obdrží odběratel poštou až dne 2.5.2011 (a to i při splnění předpokladu, že pošta doručí zásilku již další pracovní den po 29.4.2011, tedy právě v pondělí 2.5.2011). I v tomto případě tedy odběratel uplatní odpočet DPH až v květnu, protože až v květnu obdržel předmětný daňový doklad, a to bez ohledu na skutečnost, že tento doklad byl vystaven již v dubnu.

Co ale dělat v případě, kdy odběratel obdrží dne 29.4.2011 daňový doklad, který dle svého textu byl vystaven dne 28.4.2011? Jak tento odběratel při případné následně kontrole finančního úřadu prokáže, že mu skutečně vznikl nárok na odpočet již v dubnu, tedy že dle novelizovaného § 73 zákona o DPH měl tento doklad v držení již v dubnu a nikoli až v květnu? Samozřejmě, poučený a dostatečně obezřetný podnikatel by mohl mít nějakým způsobem vedenou evidenci došlé pošty, včetně toho, že došlé dopisy (tedy včetně daňových dokladů) opatřuje datumovým razítkem „DOŠLO DNE:“. Ale to samo o sobě nemusí být pro správce daně dostatečným důkazem, protože to neosvědčuje faktický stav věcí, ale pouze existenci nějaké (nadto pouze soukromé) listiny popisující nějaký stav. Lze pak jistě doporučit, schovávat si u došlých daňových dokladů (faktur) také obálku, ve které byly poštou doručeny, a spoléhat se pak na platnost vyvratitelné domněnky (opřené spíše chatrně snad jenom o princip ochrany dobré víry než o pozitivní právo), že dopis byl doručen následující pracovní den po dni uvedenému na této obálce v datumovém razítku (osvědčujícím datum odeslání).

Každý podnikatel z praxe jistě potvrdí, že v tuzemsku je takřka pravidlem, že dodavatelé vystavují své daňové doklady při maximálním využití zákonné 15-ti denní lhůty (a proč by také ne, když je to v souladu s pozitivně-právní úpravou?). I pokud bychom vycházeli z teoreticky ideálního předpokladu, že jednotlivá plnění se v průběhu měsíce uskutečňují v čase přibližně rovnoměrně (tj. že celkové suma všech plnění uskutečněných za měsíc dodavateli v celé ČR se rozdělí rovnoměrně do všech pracovních dní tohoto měsíce), pak lze snadno dovodit (pokud budou doklady vystavovány 15. den po uskutečnění plnění), že cca. 50% všech plnění uskutečněných v daném měsíci bude mít doklad vystavený tak, že odběrateli dojde až v následujícím měsíci, tedy že cca. 50% všech plnění uskutečněných v měsíci dubnu bude mít nejméně o jeden měsíc odložen odpočet DPH u zákazníka. Přitom je potřeba doplnit, že výše uvedená teoretická rovnoměrnost v čase je spíše proti praktickému pozorování, když je zřejmé, že velká skupina podnikatelů provádí svá plnění tak, že mají datum uskutečnění vždy k posedlému dni měsíce.

Je tedy po mém soudu nepochybné, že stát zde pod pláštíkem boje proti daňovým únikům (pod který, jak se zdá, se stále více bude schovávat /a to nejen v ČR/ stále více opatření fakticky směřující k oklešťování základních ústavně-právních principů) ve skutečnosti docílil těchto dvou zcela jiných (a to jistě nikoli náhodou) základních efektů:

1) Ke dni 25.5.2011 (v případě čtvrtletních plátců DPH až ke dni 25.7.2011) dojde k výraznému zvýšení příjmů státního rozpočtu na DPH, když velká část zdanitelných plnění uskutečněných (a na výstupu přiznaných) v měsíci dubnu bude do odpočtu nárokována až o měsíc později; tedy DPH na výstupu bude prodávajícími odvedeno na účet FÚ již ke dni 25.5.2011, zatímco nárok na odpočet z určité části stejných plnění bude kupujícími uplatněn až ke dni 25.6.2011 (a státem fakticky vrácen až cca. 10.7.2011)

2) Zase o další stupeň se zvýšila už tak velmi značná právní nejistota všech podnikatelů, když nyní pro nárok na dopočet musí prokazovat další skutečnost, a sice datum, kdy jim ten který daňový doklad byl doručen, přičemž je zřejmé, že se právě tento údaj objektivně s jistotou prokázat nedá (s výjimkou spíše mezních případů doporučené zásilky s dodejkou nebo zaslání do datových schránek). Jinak řečeno: Navzdory konstantní právní doktríně a judikatuře prakticky v celém „civilizované a demokratickém“ světě, která za základní atributy právního státu staví principy právní jistoty a předvídatelnosti a teké maximálního omezování možnosti libovůle ze strany státu, tato změna jde cestou právě opačnou, tj. právní jistota a předvídatelnost se výrazně snižuje a tím také roste množnost libovůle ze strany státních orgánů.