Skutečně nám nevadí, že budeme v roce 2011 ručit za DPH svých dodavatelů?

Skutečně nám nevadí, že od 1.1.2011 budeme my podnikatelé ručit za DPH našich dodavatelů, od kterých koupíme nějaké zboží nebo službu? Nebo jsem něco přehlédl, pokud mám pocit, že toto téma není předmětem žádné větší politické diskuse, a dokonce ani diskuse odborné a podnikatelské? Troufám si přitom tvrdit, že vláda v navrhované novele DPH ve svém deklarovaném úmyslu boje s daňovými úniky zvolila způsob, který dopadne neúměrně tvrdě a zejména aplikačně velmi obtížně na všechny podnikatele, a spíše na oběti případných podvodů než na jejich strůjce.

V současné době leží v Parlamentu ČR vládní návrh (parlamentní tisk 129, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=129 ) zákona, kterým se mění zákona o DPH. První čtení v parlamentu proběhlo dne 3.11.2010, rozpočtový výbor parlamentu se tímto návrhem bude zabývat na svém jednání dne 25.11.2010. Tento návrh zákona obsahuje mj. nový paragraf 109, ve kterém je upraven zcela nový (v rámci DPH) institut ručení za nezaplacenou daň. V tomto ustanovení tedy vláda navrhuje, aby plátce (v pozici kupujícího) ručil za DPH, kterou z nakoupeného zboží nebo služby neodvede prodávající. Toto ručení nastupuje přímo ze zákona při splnění podmínky, že kupující (odběratel) v okamžiku nákupu zboží (nebo služby) věděl nebo vědět měl a mohl, že

1. DPH uvedené na přijatém daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena, nebo že
2. prodávající se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit nebo že
3. dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Dále se v navrhovaném textu uvádí, že kupující (odběratel) ručí za nezaplacenou DPH také tehdy, pokud je úplata za toto zdanitelné plnění bez ekonomického opodstatnění zjevně odchylná od obvyklé ceny.

Co to tedy bude znamenat pro praxi?

Každý podnikatel (plátce DPH) se při každém nákupu zboží či služeb po 1.1.2011 může dostat do pozice ručitele za DPH, kterou z nějakého důvodu prodávající z tohoto prodeje nezaplatí. Aby tomu tak skutečně bylo, postačí, aby správce daně tomuto podnikateli prokázal:

1. že mohl a měl vědět, že toto DPH nebude úmyslně zaplacena, že
2. že mohl a měl vědět, že prodávající se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit,
3. že mohl a měl vědět, že dojde ke zkrácení daně nebo vylákání výhody nebo
4. že cena je zjevně odchylná od obvyklé ceny.

Každý obezřetný podnikatel tedy po 1.1.2011, pokud bude chtít mít alespoň dostatečně vysokou míru pravděpodobnosti, že se po provedeném nákupu nestane ručitelem za DPH (kterou mimochodem již prodávajícímu v ceně zboží nebo služby obvykle zaplatí), bude tímto novým ustanovením § 109 zákona o DPH nově nucen zvažovat a zajišťovat si důkazy na svojí obhajobu, že (i) nevěděl a ani vědět neměl a nemohl, že DPH nebude úmyslně zaplacena, že (ii) nevěděl a ani nemohl vědět, že prodávající se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit, že (iii) nevěděl a ani nemohl vědět, že dojde ke zkrácení daně nebo vylákání výhody a ani (iv) že výše ceny není zjevně odchylná od obvyklé ceny.

Pro praktickou aplikaci tohoto ustanovení bych přitom navíc považoval za zvlášť problematické, že text tohoto ustanovení, jak byl zmíněn výše, je dobře pochopitelný a aplikovatelný pouze znalcům trestního práva, protože se zde užívají pojmy běžné právě (a téměř pouze) v trestním právu, tedy pojmy nikoli běžně známé i právníkům praktikujícím v jiných než trestních oblastech práva, tím méně pak běžně známé (a zejména pro praxi aplikovatelné) běžným podnikatelům provozující svojí činnost zcela v jiných oblastech než v právním poradenství.

Text tohoto ustanovení je přitom navržen tak, že pro jeho aplikaci postačí i tzv. nevědomá nedbalost (vědět měl a mohl), což potvrzuje mj. i důvodová zpráva, když tato přímo uvádí analogii k § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.. Znalci trestního práva mi možná dají zapravdu, že tím, že text tohoto ustanovení pokrývá o zmíněnou nevědomou nedbalost, jedná se o velmi přísné ustanovení, zejména když uvážíme, že jej budou muset ve své každodenní praxi aplikovat (nebo přinejmenším zohledňovat) všichni plátci bez ohledu na jejich znalosti trestního práva.

Je přitom vhodné čtenáři upřesnit, že to znamená, že uvedené ustanovení by mělo být aplikováno i v případě, že plátce vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tyto skutečnosti nastanou. Při již zmíněném srovnání s trestním zákoníkem je přitom vhodné si uvědomit, že například pro trestný čin zkrácení daně (§ 240 TZ) nedbalost (a to ani ta vědomá) nepostačí (z výjimkou podmínění vyšší sazby dle aplikace § 17/1/b TZ při těžším následku).

Z výše uvedeného je dle mého názoru zřejmé, že navrhovatel (vláda) zde ve svém deklarovaném boji proti daňovým únikům zvolil způsob, který zavádí pro všechny podnikatele (plátce DPH) neúnosné riziko, že při každém nákupu zboží či služeb se mohou dostat do situace, kdy následně jim správce daně prokáže, že sice nevěděli, že při tomto nákupu nastala jedna z rozhodujících skutečností (například že  DPH nebude úmyslně zaplacena), ale že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měli a mohli, že tyto skutečnosti nastanou. A pak jim jako ručiteli může správce daně přikázat (a následně i exekucí vymáhat) zaplatit dlužnou DPH za svého dodavatele, tedy jí fakticky zaplatí podruhé (když poprvé ji zaplatili tomuto dodavateli ve své úplatě za tento nákup).

Rád samozřejmě přivítám Vaše názory k tomuto tématu.